Barokní statek Benice

Barokní statek Benice

Sídlem Hřebčína Favory je barokní statek Benice, který leží na samotě v krásné, mírně zvlněné krajině bývalého panství arcivévody Františka Ferdinanda d´Este s převahou lesů a rozlehlých luk, tedy s ideálními podmínkami pro chov koní.

Historie barokního statku Benice

Barokní statek Benice je postaven na plochém návrší, nad údolím, kde stála původní osada s tvrzí. První zmínky o benické tvrzi pocházejí z počátku 14. století. Od roku 1597, kdy se stala součástí konopišťského panství, prošla rukama několika majitelů, z nichž nejznámějším byl Albrecht z Valdštejna. V roce 1734 zdědil panství František Václav z Vrtby, synovec nejvyššího purkrabí Království Českého Jana Josefa z Vrtby.

František Václav z Vrtby nechal kolem roku 1750 v rámci rozsáhlých úprav svého panství postavit v Benicích barokní statek podle návrhu známého architekta Františka Ignáce Prée, žáka a spolupracovníka císařského architekta Františka Maxmiliána Kaňky.

Ojedinělá trojkřídlá budova je vepsána do rovnostranného trojúhelníku o straně 114 metrů. Neobvyklý půdorys stavitel zvolil na přání Františka Václava z Vrtby, neboť trojúhelník byl symbolem svaté Anny, patronky, ke které se modlila jeho manželka Anna Marie z Klenového. Křídla dvora jsou dlouhá 75 metrů a jejich konce jsou spojeny zdmi s branami. Jejich polohu určuje další, zrcadlově převrácený rovnostranný trojúhelník. Základním obrysovým vzorcem stavby je hexagram, tedy symbol Davidovy neboli Mariánské hvězdy.

S přilehlými pozemky byl statek součástí konopišťského panství do roku 1918. Posledním majitelem byl arcivévoda Ferdinand d´Este. Od roku 1918 do roku 1994 s krátkou přestávkou v období protektorátu, kdy sloužil jako cvičiště pro armádu, vlastnil hospodářský dvůr československý stát.

V roce 1994 se statek stal sídlem Hřebčína Favory a od té doby prošel kompletní rekonstrukcí.

Barokní statek Benice je pro svoji historickou a architektonickou hodnotu zapsán jako kulturní památka.

Špejchar

Špejchar (z něm. Speicher, česky též špýchar, špejchárek) je budova sloužící k uskladnění vymláceného obilí.

Sýpka nebyla největším objektem v usedlosti, ale její výstavbě se vždy věnovala značná pozornost. Uchovávalo se v ní to, co bylo v usedlosti nejcennější – především osivo, zrno a mouka, ale také některé potraviny, šatstvo a nářadí, pro které se v domě nenašlo místo nebo vhodné či dost bezpečné prostředí (mohly by tam zvlhnout, načichnout kouřem nebo dokonce shořet). Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sýpky proto musely být pokud možno pevné, zabezpečené proti vloupání a hlavně proti požáru. Na sýpkách se rovněž (zvláště v letních měsících) přespávalo, čímž se zvětšila obytná kapacita usedlosti a sýpka byla lépe střežena.

Umístění sýpek v usedlosti se velmi různilo a záleželo na řadě okolností, především uspořádání dvora – jeho velikosti, tvaru, umístění vjezdů a domu, vztahu k přístupovým cestám.

Zvláště u některých starých a zděných objektů (zejména v jižních Čechách) bývá masivní provedení sýpky a její umístění v usedlosti tak výrazné, že vzbuzuje domněnku o záměrně obranném charakteru stavby. Některé sýpky situované při vjezdech do dvorů bývají postaveny tak, že svým půdorysem poněkud před linii ohrazení a jejich štěrbinové „střílnovité“ průduchy umožňují aktivní kontrolu prostoru před bránou.

V současné době slouží špejchar jako sál s kapacitou cca 300 osob na pořádání nejrozmanitějších soukromých a firemních akcí.

 


Barokní statek v 80. letech

Nahoru