Historie

Historie starokladrubského koně

Starokladrubský bělouš se v českých zemích kontinuálně chová po více než čtyři sta let. V roce 1579 založil císař Rudolf II. v Kladrubech nad Labem dvorní hřebčín, který měl dodávat majestátní kočárové koně, tzv. galakarosiéry, pro ceremoniální účely dvora. K tomu se typově nejvíce hodili španělští koně, kteří se proto stali základem starokladrubského chovu.

Současní starokladrubští koně mají psané rodokmeny sahající až do roku 1750. Starší záznamy údajně shořely. Zakladatelem starokladrubských běloušů je vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli chováni ve dvou liniích Generale, založené v roce 1787, a Generalissimus, založené v roce 1797, a ve čtyřech rodinách. Jedna rodina se rozšířila tak, že se rozštěpila ve tři další.

Největší zastoupení má právě ona rozvětvená rodina a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Společnou matkou jim byla klisna Alba VIII (Generale XXII), narozená v roce 1861. Rodina C byla založena v roce 1894 klisnou Cariera (Blue Boy) a rodina R Ragusou I (Napoleone Amelia) v roce 1895. Nejmladší rodinou je rodina S, jejíž zakladatelkou je klisna Sardinia (Maestoso Gratia).

Po zániku koní starošpanělských a staroitalských zůstal kladrubský kůň jediným představitelem této kdysi slavné rasy, v níž se zachovaly tvary středověkých koní. Proto po stránce historické je kladrubský kůň jedinečným objektem, jenž nemá obdoby na celém kontinentě.

Původně byli starokladrubští koně chováni v různých barevných variantách (hnědáci, ryzáci, plaváci, strakáči, isabely). Od konce 18. století se chov koní ustálil na dvou barvách, na barvě bílé (bělouši) a černé (vraníci).

Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. Chovu vraníků se věnovala zvláštní péče. Tento chov byl rozšiřován zvláště proto, že vraní karosiéři, zapřažení do bohatě zlatem zdobených postrojů, kombinovaly černou a žlutou barvu, což byly barvy vídeňského císařského dvora.

Příslušníci linie Generale a Generalissimus jsou vesměs bělouši. Bělouši těchto linií se rodí vždy tmaví, a to buď úplně černí nebo tmavohnědí, často i s odznaky na hlavě i na nohou.

Starokladrubský kůň spolupůsobil i při vzniku některých ras koní, zejména Nonius a koně lipického. Hřebčín Lipica a Kladruby nad Labem se vzájemně doplňovaly chovným materiálem, a to nejen plemeníky, ale i klisnami.

Dva z kladrubských hřebců se stali dokonce zakladateli kmenů, které se uchovaly dodnes. Byli to hřebci Favory, plavák narozený roku 1779 v Kladrubech nad Labem, a Maestoso, bělouš narozený roku 1786 tamtéž. Kmen založený tímto hřebcem patří k nejrozšířenějším mezi lipicány a vyznačuje se menší ušlechtilostí, zato však větší mohutností, klabonosou hlavou, silným, vysoko nasazeným krkem a silným fundamentem.

To vše jsou vlastnosti starokladrubských koní. Pro tyto své dobré vlastnosti byl vždy oblíben a chován po celých Čechách a byl až do poloviny 19. století rozšířen i v rolnickém chovu. Kůň kladrubské rasy byl chován také v četných šlechtických hřebčínech.

Až do roku 1918 byli kočároví koně dodáváni do dvorních stájí, za Rudolfa II. do Prahy na Hradčany, ale od dob jeho bratra Matyáše II. a pak i trvale za dalších jeho nástupců do Vídně.

Po pádu habsburské monarchie v roce 1918 ještě oficiálně užívali starokladrubská spřežení první československý prezident Tomáš Garrique Masaryk, který na koni jezdil až do svých 83 let, a prezident Eduard Beneš.

Avšak chov rychle ztrácel svůj hlavní význam a o tyto úžasné koně dlouho nikdo nejevil zájem. Byli používáni pouze zemědělci, kteří si cenili především jejich vyrovnané povahy. Jako zázrakem starokladrubští koně přežili i komunistickou éru.

V 80. letech 20. století se začali rozšiřovat do zemského chovu a to převážně nákupem koní z hřebčína Kladruby nad Labem a přidruženého hřebčína Slatiňany. V roce 1992 započaly cílené snahy o znovuoživení chovu za použití tradičních metod i moderního know-how.


Nahoru